Hory smutku ve tvé mysli skryty,
Šrámy zklamání ve tvém srdci vryty.
Horké potoky slz, co po tváři tečou,
Vteřiny čekání, co pomalu se vlečou.
Bezmoc, kterou nikdo nepochopí,
Bolest, kterou ani štěstí nepotopí.
Krvavé stopy, na stěnách visící,
Sevřené ruce, k bohu se modlící.
Naděj pohřbená v jedné větě,
Nespravedlnost přetrvávající na tomto světě.
Řádky vryté do kamene života,
Přetrvávající strach a samota.
Boj, ve kterém nikdo nevyhraje
Hra, kterou nikdo do konce nedohraje.
Víra, co v nenávratnu se ztratila,
Cesta žití, co o pár let se zkrátila.
Dýka zabodnutá v zádech tvých,
Smutná tvář, kterou kryje smích.
Oči jenž smutně se do okolí dívají,
Hlasy, co v noci něco do uší šeptají.
Spousta známých, co se soucitem čekají,
Spousta chytrých hlav, které východisko hledají.
Velký nepřítel, kterého málokdo přemůže,
Rakovina, nemoc se kterou zatím člověk nic nezmůže.

Z důvodů různých zrozena.
Nechtěná a přec tak krásná.
Napospas osudu vhozena.
Tak ladná, čirá a jasná.

První své momenty s řasami splývá.
Jakmile sílu má, v cestu se pouští.
Šťastná i smutná, vždy smysl mívá.
Odvážně proniká přes vrásek houští.

Se sestrami stejného původu.
Zdobena průhledným sametem.
Kanoucí v zářivém průvodu.
Stéká a loučí se se světem.

Součástí naší se na chvíli stala.
Společně s emocí se narodila.
Každému z nás již v obličej psala.
Pokaždé úděl svůj naplnila.

Slíbám slzy z tvých víček

kolem zapálím miliony svíček,

budem se milovat do svítání,

řeknem si to beze slov.

Slov více není třeba

milovat - je chemie dvou lidí,

je to vzácná věda,

jsem to jen Já a Ty.

To jen naše srdce říkají si

to krásné vzájemné Miluji Tě,

umřu steskem lásko

ztratím-li tě.

Krátký čas, za který mezi nás vsoupí osoba a zanechá v nás doslova,

vzpomínku a možná v srdci skulinku,

která nikdy nezmizí pokud se srdce s jiným nesrazí.

Pak vzpomínka vystřídá součastnost, a upne na člověk svoji pozornost,

na toho co do srdce vstoupil a celé ho polil.

Polil ho láskou a červenou páskou přes oči, srdce otočí

a skulinka se stáhne hlouběji a zapomenem na člověka co spáchal ji.

Život se tomu říká, je to čas co kolem nás tiká.

Kapka do tváře mi spadla,

Já neslyším tlukot svého srdce,

Však pocit ten již znám…

… tak pláče nahá žena.

Sevřu kapku v dlaních svých,

… však utekla mi

a vzduchem ladně pluje,

je mi smutno…

Jak pláče žena, tak plakat může muž…

… on dokáže cítit také…

někdo blízký mi teď chybí,

někdo kdo chytne moje slzy…

…

Láska je o slzách… o slzách slaných,

O tom kdo chytí a nepustí…

Však moje kapka nyní padá v dál.

Stojím sama uprostřed ulice,
nikdo se z okna nedívá,
slyším tu dýchat své vlastní plíce,
už se stmívá.

Začíná pršet
a já tu pořád stojím,
přestávám přemýšlet,
snad něčeho se bojím.

Uklidňují mě děšťové kapky,
které mi po tváří stékají,
s nimi se slané kapky míchají,
obzor se mi mlží...

Myslím jen na slané kapky
a polibek děště...

Je ráno po dlouhé noci,

slunce už vstává, přichází den.

Kouzla už nejsou v mé moci,

tu pravou chvíli odnáší sen.

Padaly hvězdy z tvých dlaní,

tiše a jemně, jak jsi mě hřál,

cítím je bez ustání,

dál slyším všechno, cos sliboval.

Růžové nebe nás vítá,

za chvíli procitne celičký kraj.

Prosím tě, zůstaň, už svítá

ať ještě jednou zahlédnu ráj.

Když sníš, vnímáš a neslyšíš,
nad Tebou často přemýšlím.
Když vstaneš a oči otevřeš,
polibkem svým mě zahřeješ.
A tedy já vím, jsi to Ty,
koho já z celého srdce miluji.

Znám ta slova, která nikdo slyšet nechce.
Obyčejné tlachání nebo radost z poznání?

Proč někdo nechápe?
Proč někdo žít nezvládá?
Dnem se protápe,
nakonec sám v myšlenkách utone.

Já se topím v Tobě.

Časem nalézám energii, je zrozena krátce.

Nenávidím běžného života dění.
Miluju ochranou přítomnost svého nejistého anděla,
jeho síla, jeho přátelství a počínající pocit štěstí.

Tělem mi duní echo citu,
bojím se to říct i potichu.
Mluvit nedokážu, jazyk nerozvážu.

Chci říct – Cítím, jak miluju tě.
Chci říct – Myslím, že nezasloužím si tě.

Všechno je čistá pravda, ale na jakém místě skončíme?

Daruj mi sebe, lásko, oba budeme spokojeně žít
a nad naším vchodem bude vlát radostně barevný štít.

Jak chutná láska, lidé zlatí,
zašeptám si potají.
Pestrost světa nezastaví,
dívčí krásu v závoji.

Božské tělo, svůdný pohled,
myšlenky se střídají.
Od úsvitu do soumraku,
pokoje mi nedají.

Náhle mračna ustoupila,
závoj padá k zemi.
Něžná ručka pokynula,
blahem svírám touhy.

Dál žít už bez Vás nemohu,
Madono má nejdražší.
Osud s Vaším spojím rád,
poklekám, jo na mou duši

Nikdo z nás nezná svůj osud.

Ptám se, je to dobře nebo špatně?

Já už kousíček svého osudu znám.

Mým osudem jsi ty.

Nemůžu to tvrdit s určitostí,

ale to byla zásluha právě osudu, nemyslíš?

Já myslím, že ano.

Kolik lidí chodí po světě a snaží se,

aby věci byly tak, jak chtějí oni?

Hodně, ale nikdy se jim to nepodaří.

I já bych někdy chtěla změnit svůj osud,

ale ne to, co jsem prožila s Tebou.

Víš, jak krásně by bylo znát se jen o chvíli dřív?

Ale byl by to náš osud, ten nezměníme.

Díky osude....

Kniha je pohlazení mámy,
která zapomněla milovat.
Kniha je rozum,
který můžeš darovat.
Kniha je prázdná skříň,
večer víš víc, ráno zas míň.
Kniha je vzpomínka na letní večery,
to všechno kniha schovává
pod polštářem v posteli.

Máš na tváři stín, ruce ti zebou

Já nevím co s tím, nevím, co s tebou

Máš na tváři stín, zahradu temnou.

Dál nevím, co s tím, postůj tu se mnou.

Pověz mi, copak tě svírá,

pověz mi, kde tě to bolí,

pověz mi,kdopak tě týrá.

Jenom mi neříkej,

že jsem to já!

V ulicích beze jmen plných stínů a tajemných tváří hledám pocit.

V tichu smutných očí bloudím a s nadějí, kterou chovám hluboko v srdci,

věřím, že všechno špatné jednou skončí.

Vidím oči mladé dívky...

jsou prázdné, jako všechny dny v jejím životě.

Čeká na smrt, jako všichni kolem ní...
Není tu láska, není tu žádná víra.

Všechna přání se proměnila v utrpení a bolest,

už je to dávno.

Není kam jít, není co říct...

Těla bez duší se ukrývají ve stínu smrti a čekají až přijde chvíle, kdy je smrt spasí.

Pak možná vysvitne slunko a

v očích rozjasní se smích...
Pak možná najdu pocit, který hledám...

Krásně zní tvé jméno
po včerejší noci
Hřejivé teplo v loži královském
nehledej moudrost, kde není
nehledej už nic
jednej

Ztraceni v dáli
jen pro pouhou hloupost
setkání tě nevzkřísí,
lest najdeš všude
nedáš ji znát nikomu

Jako láska je naše minulost
vzpomínkou má se stát
změní se život
žízeň neuhasíš
neboť poznala jsi tajemství lásky a touhy

Na starém plátně jsou
otisky dlaní.
Každou noc
si je potají chodím
hladit.

Ptám se, proč mě v noci
nehledají?
Proč ty dlaně
po mých nepátrají?

Konečky prstů si projít
mapu těla a zastavit se
u bodu kde zhasínají světla.

Dotýkat se vzájemných tužeb
a prosit o kousek černé tuže.
Abych si Tvé dlaně vryl do
mé kůže.

Jako oheň co spaluje naše duše...

Nechám ti v lahvi trochu vína
A sešit s básněmi otevřený
Ozvěny z hedvábí tvého klína
Svatební prstýnek.......

Dnes večer nezamknu žádné dveře
A na zdi nechám viset obrázek
Paletou barev o nevěře
Kreslím ho s jednou z otázek

Mám rozžnout svíci
Nebo se milovat budeme tmou
Když naše láska na věčnost spící
Něžně mi šeptá že ty už nejseš mou ?